Štěstí přeje tomu, koho práce naplňuje a považuje ji za svého koníčka. Takoví lidé jsou spokojení, usměvaví, práce je neskutečně baví a nedokážou si představit žít jinak. V jiném módu. Také se často stává, že pracují ještě v důchodovém věku, ačkoliv by už nemuseli. Takových šťastlivců je ale velmi málo. Většina našich seniorů řeší dilema, zda si k důchodu ještě přivydělat, a to z nejrůznějších důvodů. Mohou to být důvody ryze existenční, kdy lidé obrací každou korunu, aby zaplatili nájemné, energie, výdaje za potraviny a léky. K tomu často ještě přispívají i neúměrně vysoké ceny základních potravin ve venkovských obchodech, které často bývají pro seniory jediným zdrojem nákupních možností.
Pro každého není práce smyslem života
Velmi početnou skupinu seniorů, kteří si přivydělávají v důchodovém věku, tvoří ti, kteří by ani pracovat nemuseli. Ano, sice pracují, ale o to méně žijí. Nestačí se ani pozastavit nad tím, kolik času vynaloží na pracovní proces a honbu za penězi. Většina z těch pracujících důchodců se nad tím zamyslí až když je pozdě, kdy jsou na smrtelné posteli, nebo jsou těžce nemocní a upoutaní na lůžko, či značně pohybově omezeni. Pak se vrací v myšlenkách zpět, ohlíží se za sebe, sledují tu propast, která vznikla mezi jejich životem a životem těch nejbližších v okruhu rodiny a přátel. K čemu jsou člověku vydělané peníze, když se zpřetrhají vazby mezi lidmi, které si dotyčný zamiloval. Žít s pocitem osamocení není totiž to samé, jako život samotáře, který své vlastní myšlenky sdílí s okolní přírodou.
Kdo se dnes dokáže radovat z maličkostí?
Lidé jsou také často závislí na tom, co si o nich myslí druzí a přestávají tím žít svůj vlastní život, dusí je vlastní negativní emoce, zatímco by se mohli radovat z maličkostí, ze kterých se mozaika života skládá. O seniorech, kteří krmí na lavičce vrabce, se lidé vyjadřují hanlivě, přitom je to jeden z momentů vnitřního štěstí, které si ten důchodce s ptačím zobem v ruce dokáže dopřát.