Dříve byla naše společnost jednotná. Takřka bez výjimky jsme takzvaně spěli k zářným zítřkům, kdy se mělo tančit všude, byly doby, kdy jsme se už dnes měli líp než zítra… Prostě jsme tu téměř bez výjimky volili jedinou velkou stranu a žili svůj socialistický sen. Nebo socialistický zlý sen. Nešlo to jinak, pokud chtěl mít člověk klid a aspoň relativně dobré vyhlídky do budoucna.
Když se to pak obrátilo, nezůstalo oné velké straně právě moc příznivců. A mnozí z nás vědí, proč tomu tak bylo. Asi jenom každý desátý z nás i nadále věřil, že byla ona minulost dobrá i pro naši budoucnost. A počty těchto lidí klesaly a klesaly, až doklesaly na dnešní úroveň. Začali jsme si v rámci plurality vybírat různější a četnější zástupce, od nichž jsme očekávali, že nám budou vládnout spravedlivěji a lépe. A čeho jsme se od nich dočkali? To dnes ví každý, kdo to vědět chce.
Naše společnost se tedy roztříštila. Už nejsme jednotní ani v oficiální podpoře jediné strany, jak tomu bylo za komunistů, ani v odporu proti ní, jak tomu tehdy bylo potají, neveřejně. Dnes už si každý v naší společnosti smýšlí tak, jak chce. Jeden chce tedy to, druhý ono, třetí třeba ani neví, co vlastně chce… A přesto tvoříme společnost, která musí nějak fungovat, přesto musíme žít spolu. Protože není dost dobře možné, aby si každý dělal, co se mu zlíbí, a nelze se ani přesouvat po světě tak, aby žili pospolu stejně smýšlející, ale pro změnu v jiných ohledech třeba i totálně rozdílní lidé.
Společnost prostě tvoří kdekdo, kdo tu žije. A musíme mezi sebou nalézat kompromisy, které umožní, aby byl každý aspoň trochu spokojený. Což se ale v dnešní době nezdá být právě možné. Protože podíváme-li se třeba na ekonomické poměry, v nichž se pranýřuje naše životní úroveň skoro všude, je těžké najít kompromis. Hlavně když chce většina z nás od státu pořád další a další finanční podpory a přilepšení a je čím dál méně těch, kdo by chtěli a mohli dávat. Takže je otázkou, zda dostaneme ještě v poslední chvíli rozum nebo budeme nakonec zase jednotní ve své rádoby socialistické chudobě.